"Vylodili jsme se na pobřeží v Africe a co vám budu povídat," vypráví na společenském večírku starý mořský vlk, "horka tam dosahovala, bez přehánění, čtyřicet stupňů ve stínu, a s přeháněním pětapadesát!"

Nováček v anglickém námořnictvu, mladík ze staré šlechtické rodiny, přijde na nástup v lakovaných střevících. Důstojník na něho křičí:
„Vy jste se zbláznil! Jak jste se to vystrojil? Ještě dobře, že jste si nedal na hlavu cylindr!“
„Cylindr? V devět hodin dopoledne?“ diví se nováček.

Za války jela loď v konvoji. Na můstku se najednou otočí kapitán k prvnímu důstojníkovi a povídá: "Letí na nás torpedo. To je ztracený. Běž do podpalubí a připrav nějak na to námořníky." První důstojník vleze do místnosti námořníků, vyndá přirození a křikne: "Koukejte, já s ním praštím o stůl a naše loď se potopí." Stane se.
První důstojník plave na kusu dřeva a k němu šlape vodu kapitán a řve: "Co jste v tom podpalubí dělali? To torpédo nás minulo!"

Obloha je zatažená, na palubu poprchává, a tak se všichni cestující stahují do útrob velké zaoceánské lodi, kde už je pro ně připraven program. Jeden pán přijde do baru, protlačí se zástupem a zděšeně se rozhlíží. Všude je nabito k prasknutí, že by ani špendlík nepropadl. Najednou se mu rozzáří tvář. Před sebou vidí volný stolek. Rychle se začne k němu prodírat.
„Tady to nemůžete obsadit, pane!“ zastavuje ho číšník.
„Proč?“ diví se pán. „Je to snad pro někoho rezervované?“
„Ne, ale tohle to je taneční parket!“

Dva potápěči pracují pod vodou. Náhle jeden z nich začne rozčilené má-vat rukama a dává znamení druhému: "Honem! Volají nás shora! Musíme se okamžitě vrátit!"
"Proč? Co se děje?"
"Loď se potápí!"

Slečna ve společnosti neustále napomíná námořníka, aby vyprávěl slušnější anekdoty.
„Drahá slečno,“ povídá námořník své červenající se spolustolovnici, „kdybych znal slušnější anekdoty, tak jsem se nikdy nedal k námořníkům...“

Baví se dva námořníci u barového pultu:
„Vidíš támhle tu dívku? Včera by stačila ještě jedna sklenka cinzana a byla by moje...“
„Tak proč jsi jí to cinzano nedal?“
„Neměla už žádné peníze.“

Nováček se vrací z vycházky v přístavu a přivádí s sebou na provázku kozu.
„Bože můj!“ spráskne ruce jeho starší kamarád. „Kdes ji sebral?“
„Vyměnil jsem j! za konzervy s jedním domorodcem.“
„A co s ní budeš dělat na lodi?“
„Co bych s ní dělal? Vezmu si ji do kajuty a bude mi dávat mléko.“
„A co krmení?“
„V kuchyni zbudou vždycky nějaké ty zbytky.“
„A to jí chceš postavit v kajutě snad chlívek?“
„Ne, přivážu si ji k posteli.“
„No jo, ale umíš si představit ten smrad?“
„Co by, však ona si zvykne...“

Mladičký námořník se seznámil s dámou, která pro něho byla velmi přitažlivá, protože mu v mnohém připomínala jeho laskavou a pečlivou maminku. Námořník poslušně odešel s dámou do jejího bytu a na loď se vrátil až po půlnoci, strhaný a s očima plnýma slz.
„Co se ti stalo?“ ptají se ho starší kamarádi.
„To je strašné,“ naříká mořský vlček, „to je hrozné!“
„Co to s tebou, člověče, udělala?“
„Řekla mi, že žádný Ježíšek není!“

Bavil se námořník na ulici s dívkou, se kterou se jen před malou chvilkou seznámil a byl nadšen, že si spolu tak dobře rozumějí. Najednou zpozoroval, že jenom přes ulici je hodinový hotel a rozhodl se toho využit. „Slečno,“ navrhl jí taktně, „co kdybychom pokračovali v našem započatém rozhovoru támhle naproti v hotelovém pokoji?“
„No dovolte!“ urazila se slečna. „Co si to dovolujete? Copak já jsem, nějaká prodejná ženská?“
„Ó pardon! Ale jen tak mimochodem, copak já jsem mluvil o penězích?“